Dvacet tisíc mil pod mořem
Dvacet tisíc mil pod mořem je jeden z nejslavnějších románů nesmrtelného Julese Verna, především díky postavě tajuplného kapitána Nema. Otevírá novou řadu verneovek v Albatrosu ilustrovaných Zdeňkem Burianem. Kniha vyšla v minulosti s Burianovými ilustracemi dvakrát, avšak teď poprvé vychází s kompletním obrazovým doprovodem. Bohužel se nedochoval originál barevné obálky, proto zařazujeme reprodukci vytištěné obálky na zadní stranu potahu. Čtenář dostává do rukou dílo převyprávěné tak, aby vynikl spád děje, plného záhad a napětí. Svým pojetím odpovídá rytmu jednadvacátého století (oficiální text).
Ondřej Neff k vydání na svém webu neff.cz:
Současný Albatros je úplně jiný než ten, jak jsem ho znal -kdyby se všechno v téhle zemi ztak změnilo jako Albatros, byli bychom na tom dobře. Nicméně k věci. Tento nový Albatros začal vydávat knihy ilustrované Zdeňkem Burianem. Před pár lety mi nabídli, abych převyprávěl Robinsona. Ten byl zpracován mockrát a to poslední, Plevovo zpracování, je už zastaralé. Já se v námořnictví nevyznám a doporučil jsme jim Františka Skippera Novotného, výborného spisovatele a výborného kapitána. No a František se úkolu skutečně ujal a výborně ho zpracoval. Jako další v sérii vyšel Cooperův Poslední mohykán a pak měly přijít na řadu verneovky. Tuhle práci mi nabídl Ondřej Muller a jsem mu za to velice vděčný. Je to úžasný úkol a moc rád bych ho dovedl do konce – zpracovat všechny verneovky ilustrované Burianem! A pak bych rád ještě dodělal některé, které Burian neilustroval, ale které jsou skvělé: především Cestu kolem světa za 80 dní, dále pak Robura dobyvetele, Vynález zkázy a Pána světa. Ale to je hudba daleké budoucnosti. První v sérii byl román Dvacet tisíc mil pod mořem. Už jsem tu psal, jak jsem román zpracovával pro rozhlas a jak mě už tehdy mě zaujala absence děje. Jde zde o to, že tři lidé, profesor Aronnax a jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadnou do vody a vyloví je ponorka Nautilus. Vozí se s ní od čerta k ďáblu a nakonec utečou. C´est tout. Však taky každý, kdo nějak tuhle knihu zpracovával, se snažil o dodání nějakého dramatu. Navíc jsou tu kiksy. Tak se například v knize píše, že Nautilus proplouvá kolem New Yorku 18. května 1868, když teprve 20. dubna zápasil s chobotnicemi nedaleko Baham. No a k mělčinám u Nového Foundlandu dorazí 15. května. Tak je to ve všech překladech a je to tak psáno i v originále, který mám doma. Vysvětlení prosté: má to být 8. května, sazeč se přehmátl a od té doby v knize ten kiks je. Starý pán mě potěšil ještě jiným kiksem. Aronnax hovoří s Conseilem o treskách a jejich lovu: po treskách pase pět tisíc lodí a každá vyloví čtyřicet tisíc kousků. Takže to je pětadvacet miliónů, podle Verna. 5x40=200, čili jde o 200 miliónů. Taky je to i v originále a od té doby se to pečlivě přenáší z vydání do vydání. Cestování s Nemem v jeho Nautilu nebyl věru žádný med. Ovšem Nautilus byl neobyčejná loď! Nejenže se dostal do hloubky šestnácti kilometrů (tak to tam je), ale on vyplul z té hloubky během čtyř minut. Z toho mi plyne, že plul rychlostí 4 km/min, což je bratru 240 km/hod. Slušná rychlost na ponorku. Hezký záhul dostali cestující při cestě na jižní točnu, kdy Nautilus svou přídí rozbíjel led: zacouval a plnou rychlostí to napálil do ledové bariéry. Jakpak to asi vypadalo v salónu, kde byla spousta uměleckých předmětů, včetně obrazů nejvzácnějších mistrů: ty obrazy, jak se to výslovně popisuje, visely na háčcích, protože když se Nautilus v jedné chvíli nahnul na bok, jejich spodní okraj se na jedné stěně odchlípl. Ovšem největší maglajs musel nastat, když kapitánovi Nemovi definitivně ruplo v kouli a rozhodl se, že zůstane přivázaný na palubě Nautila při největší bouři jaká kdy byla, srovnatelné s tou, která smetla část Tokia. V téhle bouři se Nautilus stavěl kolmo k hladině. Tam to muselo vypadat, v podpalubí! A jaká asi musela být nálada posádky, když všichni věděli, že to s nimi hází jak s nudlemi v bandě jen proto, že pan kapitán do sebe "nasává ducha bouře"? Naštěstí se posádka skládá z naprostých dementů. Ti ničeho nepožadují, makají 24 hodin denně a nejdou ani na záchod (o žádných záchodech na Nautilu se nemluví). A do třetice o magorství kapitána Nema. Ned Land toužil po lovení velryb a skutečně, Nautilus se dostal do stáda těchto kytovců a Land prosil Nema o povolenku. Byl sprdnut, že by to bylo zbytečné masakrování. Načež se přiblížili vorvani a ty Nemo nemá rád, takže Nautilem pracoval jak řeznickým nožem a v krátké chvíli zmasakroval stádo vorvaňů, až se "moře zbarvilo krví na vzdálenost několika kilometrů". Závěrečná scéna pirátského masakru jakéhosi neznámého parníku bez vyvěšené vlajky je dostatečně známá. Odehrává se poblíž vraku lodi Mstitel, potopené Angličany poblíž le Havru 1794. V knize se obdivně mluví o statečnosti francouzských námořníků, kteří dobrovolně zahynuli a šli se Mstitelem ke dnu. Skutečnost byla jiná. Žabožrouti se nechali zajmout Angličany a po válce je Angličani pustili k maminám. Viz zde. Ale pozor, ne snad, že bych proti té knize něco měl! Naopak, miluju ji a kvůli těmto ptákovinám ji mám ještě radši. Takže, co s tím? Zavrhl jsem myšlenku, že bych do knihy zařadil d´Artigase, jak jsem to udělal v rozhlase. To by bylo opravdu zásadní zkreslení příběhu, tím spíš, žer bych jednou, jak jsem řekl, rád Vynález zkázy zpracoval. Jenže Nemo potřebuje protivníka, ten problém zůstal! Vložil jsem tedy do příběhu osu: Nemo měl před lety společníka, kapitána Farraguta. Spolu stavěli Nautila, podmořský člun, poháněný vulkanitovým motorem (přičemž ten vulkanit je něco jako obohacený uran, blíže nespecifikovaná látka nadupaná energií). Profesor Aronnax pomáhá Nemovi najít ložiska vulkanitu, a Nemo prchá před Farragutem, který se chce Nautila zmocnit. Ten kapitán, chudák, v původní verneovce vystupuje, ale je to naprosto neškodná figura. Já jsem z něho udělal bídáka, omlouvám se mu. Ovšem právě ze střetu Faraguta a Nema se dalo vykřesat napětí. Navíc, potřeboval jsem Nema dostat do stavu blízkého šílenství – aby mohl zchátrat a zestárnout do stavu, v jakém ho nalezl Cyrus Smith v románu Tajuplný ostrov. Ten přijde na řadu už letos. Mimochodem, i to je kiks, protože Tajuplný ostrov se odehrává dřív než Dvacet tisíc mil pod mořem... Budu muset nechat trosečníky na Lincolnově ostrově vydusit o pár let déle. Recenze iDNES.cz Český spisovatel Ondřej Neff zahájil řadu vydávání převyprávěných děl zakladatele žánru sci-fi Julesa Verna. Prvním z plánovaných 13 titulů je slavný román Dvacet tisíc mil pod mořem. Čtenář, který na verneovkách (samozřejmě jsou myšleny překlady původních verzí) vyrostl, se nemůže při četbě Neffovy knihy - neboť právě jeho je současná podoba příběhu profesora Aronnaxe, harpunáře Neda Landa a hlavně kapitána Nema - zbavit přinejmenším pochybností a otázek, případně i rozpaků.
Znáte Robinsona? Zde je namístě v kontextu české literatury připomenout například Plevovu verzi Robinsona Crusoa (ruku na srdce - kolik z nás, kteří jsme přesvědčeni, že příběh tohoto "námořníka z Yorku" známe jak své boty, četlo originál Daniela Defoea?) nebo Příběhy Dona Quijota v podání Jaromíra Johna. Ale přesto: je skutečně Jules Verne pro dnešní generaci natolik "neskousnutelný", že je potřeba jej zkrátit skoro o polovinu a prakticky smáznout většinu dobového a "autorskorukopisného" pelu, který kniha má? Jsou skutečně všichni dnešní dvanáctiletí kluci akčními filmy a počítačovými hrami tak zblblí, že nemají dostatek fantazie na ocenění "pomalejšího" originálu? Kapitán Nemo jako klaďas Problém knihy - čistě ve vztahu k Vernovi - není snad ani ve zkrácení a ve vyškrtání údajně "nudných" pasáží (jakkoli zejména v úvodu se Neffovi do jednoho odstavce vejdou celé Vernovy kapitoly, což trochu zavání americkým modelem "Vojna a mír na 50 stránkách"), ale ve změně charakteru některých postav a připsání hlavní dějové zápletky. Původní Vernův Nemo rozhodně není jednoznačná a už vůbec ne kladná postava, která nabízí čtenáři (byť, nutno uznat, spíše staršímu než pubertálnímu) řadu podnětů, přestože velmi přímočarých, rozhodně ne přeintelektualizovaných, k přemýšlení třeba o hranicích pomsty a odpuštění. Navíc v sobě Vernův Nemo skrývá velké tajemství - je vlastně svým způsobem podobným hrdinou jako protagonisté nejlepších westernů, tedy muži ať už zákona nebo pomsty, kteří "odnikud" přijedou, vykonají své dílo (často - stejně jako Nemo - "dílo zkázy") a opět "nikam" zmizí. Neffův Nemo je až příliš jednoznačně kladný, byť cestou za největším dobrem jaksi bokem a proti své vůli, dokonce i omylem, vykonává záporné činy (potopení nevinné lodi). A navíc na sebe a o sobě Aronnaxovi prakticky všechno řekne skoro bez vyzvání. Je to ještě Verne? Což o to, v principu není nový příběh, postavený na tradičním modelu boje dobra se zlem, špatný (spisovatelskou zručnost vyjměme z debaty, ta se u Neffa rozumí sama sebou). S Vernovým románem ale nemá nic společného. A to nejen formálně, ale vlastně ani myšlenkově, jak vidno z psychologické proměny kapitána Nema. Na otázky, zda Neffovo převyprávění mělo nějaký smysl, samozřejmě odpoví mladí čtenáři - v tom má autor pravdu, když tímto konstatováním (pravda, zbytečně alibisticky) zakončuje svůj doslov. Je jen na rodičích, zda své syny nechají v omylu, že čtou v tomto vydání skutečně dílo francouzského klasika, nebo zda sáhnou do vlastní knihovny, případně zajdou do antikvariátu a nabídnou jim - byť třeba pouze pro srovnání - některý z českých překladů originálu. Možná že největší kámen úrazu této knihy je jen v jejím formálním uvádění. Kdyby nebyla anoncována jako převyprávění Verna, ale jako ryze Neffovo dílo Vernem pouze inspirované (tak tomu totiž de facto je), dívali bychom se na něj asi úplně jinak. A i v tom případě by jistě mohlo obsahovat ty krásné ilustrace Zdeňka Buriana, jež v kompletu vycházejí v této knize poprvé a kvůli kterým - i kdyby kvůli ničemu jinému - stojí za to si Neffův román pořídit. Jules Verne - Ondřej Neff: Dvacet tisíc mil pod mořem iDNES.cz : Ondřej Neff hájí svého Nema: Nikoli klaďas, ale záporas "Neff udělal z kapitána Nema jednoznačného klaďase," píše Ondřej Bezr ve své kritice mnou převyprávěného románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Prožívám nyní ve své praxi spisovatele premiéru – ohrazuji se proti kritice a píšu tedy něco jako "kritiku kritiky".
Nebývá to zvykem. Kritik je samovládný soudce a spisovateli nezbývá než mlčet. Nicméně si myslím, že je určitá hranice, za níž by samovládnostměla končit, totiž fakta. Můj Nemo je podle Ondřeje Bezra "jednoznačně kladný" (celou recenzi najdete ZDE). To prostě není pravda. Můj Nemo je v zásadním sporu se svým někdejším společníkem a přítelem, s nímž postavil Nautilus. V podstatě mu ho ukradl, navíc v době války Severu proti Jihu, čímž se fakticky dopustil zrady. Ondřej Bezr sám připouští, že tento "jednoznačně kladný" Nemo vykonává záporné činy, tedy potopení lodi. Nechápu, jak vůbec může někdo napsat takovou větu, že "jednoznačně kladný" člověkmá co s společného s potopením nevinné lodi? Můj "kladný" Nemo z tohoto činu zešílí a v závěru je z něho psychicky i fyzicky rozvrácená troska – to proto, že v následujícím románu Tajuplný ostrov je z něho umírající stařec. To že je jednoznačný klaďas? Pokud jde o tajemnost původního Nema, to je nikoli výsledek autorského záměru, nýbrž cenzurního zásahu nakladatele Hetzla. Ondřej Bezr to dobře ví, pokud četl můj doslov ke knize, kde to vysvětluji. Vernův Nemo měl být Polák a pomsta měla být namířena proti Rusům. Toto si Hetzel nepřál, takže Verne udělal z Nema v Tajuplném ostrově Inda. Není tedy přirozené, že autor, pověřený po bezmála sto padesátiletech převyprávěním, přijde s novou motivací, novou zápletkou? Můžeme diskutovat o tom, zdali je třeba po půl druhém století předkládat mladému čtenáři staré texty živě. Věděl jsem, že moje přepracované verneovky (další budou následovat, na podzim Patnáctiletý kapitán, napřesrok Pět neděl v balóně) vyvolají diskusi. Jenže diskuse je něco jiného než zkreslování skutečnosti. Možná, že jsem odvedl špatnou práci a nechť jsem po právu kritizován. Možná, že lidé záměr vydat převyprávěné verneovky nepřijmou a budou se držet originálů, v nové době skvěle vydávaných brněnským Návratem. Ale není pravda, že Neff udělal z kapitána Nema jednoznačného klaďase. To se jenom Bezr pokusil udělat z Neffa hlupáka. Vážený pane Neffe, budu velmi stručný. Rozhodně se necítím být samovládným soudcem a už vůbec jsem neměl v úmyslu z vás udělat hlupáka. Doufám, že z kontextu celé recenze, nikoli pouze jednoho jejího odstavce, na němž byl postaven titulek, to vyplývá celkem zřetelně. Myslím, že víc než odmítnutím vaší knihy byla má recenze nadhozením několika otázek - tedy spíše zahájením případné polemiky. Ostatně, kdybych vaši knihu považoval za hloupou nebo zbytečnou, v závěrečném hodnocení bych jí nepřiřkl 50 procent. Nejvíce vás rozlítilo, že jsem označil Nema za klaďase. I přes vaše protiargumenty jej tak stále vnímám - možná je jen rozdíl v tom, co si pod tímto termínem představujeme. Ano, "ukradne" svému bývalému příteli Farragutovi ponorku, ale proto, aby zamezil krveprolití (jakkoli ve jménu vznešených ideálů) a využil ji k vědeckým účelům. Ano, potopí nevinnou loď, ale vlastně omylem a - jak sám upozorňujete - zešílí z toho. Protože tu hrůzu, které se dopustil, nemůže unést. Nemo se na mnoha místech knihy projevuje jako humanista a pacifista, i ten vámi "přimyšlený" vulkanit chce využívat pro dobro lidstva a jeho poznání. Zatímco jeho bývalý "okradený" přítel, původně člověk snad s dobrými úmysly, nyní zjevný militarista a vrah bez skrupulí, se vůči němu chová jako pirát. Myslím ale, že se zbytečně zaobíráme detaily. Zásadní rozdíl je v našem obecnějším pohledu. Já si prostě nemyslím, že je přirozené, jak píšete, že autor "převyprávění" přijde s novou zápletkou. Pakliže má potřebu na nové zápletce postavit příběh, nechť knihu prezentuje pouze pod svým jménem a přizná inspiraci klasikem. V tomto smyslu jsem ostatně svou původní recenzi zakončil. A končím tak i nyní. Ondřej Bezr
Hned první se nabízí otázka po smyslu takového převyprávění. Samozřejmě, můžeme se zaštítit příklady, kdy v minulosti převyprávění usnadnilo cestu čtenářům k originálnímu složitějšímu dílu.
Ondřej Neff v doslovu zdůrazňuje - a jako odborníkovi na Verna mu nelze nevěřit - že Dvacet tisíc mil pod mořem už v době svého prvního vydání provázely nesouhlasné reakce kvůli (údajné) nedějovosti. Jenomže banalizovat do jedné věty ve stylu "nějaký pomatenec vězní ve své ponorce tři lidi, proveze je různými moři a oni mu nakonec utečou" lze snadno i děj Hamleta.
Ondřej Neff vymyslel a připsal zcela novou zápletku, kterou údajně nedějový román vlastně od základu změnil. Do jedné z hlavních rolí pasoval původně jen epizodní a bezpříznakovou postavu kapitána lodi Abraham Lincoln Farraguta, který je Nemovým bývalým, avšak zrádným přítelem.
Albatros, 208 stran
hodnocení iDNES.cz: 50 %
.ODPOVĚĎ AUTORA RECENZE